Skarveheimen – na běžkách z Finse na Hallingskeid

Tak jsem se konečně rozhodla, že vyrazím na první výlet s BSI friluft – studenti z Bergenu, kteří připravují různé outdoorové akce jako třeba výlet na ledovec, lezení, nebo právě běžkování.

Ve středu před odjezdem bylo povinné setkání, kde jsem se prvně potkala s ostatníma běžkařema. Největším překvapením (a taky nejmilejším) bylo seznámení se s Kamilem z Čech! Teda celkem se mi ulevilo, že nebudou ve skupině jen samí norové :-) Nakonec jich bylo jen 7, Paul z Německa a pak Kamil a já.

Dohodli jsme jídlo, cestu, a já si půjčila lyže (fjellski se skinama – tuleníma pásama) a lopatu na sníh. Bohužel mě tahle schůzka trochu zaskočila (původně jsem totiž neměla jet, protože výlet byl už plný), takže jsem si cestou domů připadala jako vánoční stromeček – plný batoh věcí a bot, na něm přivázanou lopatou a hůlky, v jedné ruce lyže a v druhé kolo. Do toho zase pršelo :-D

V pátek bylo neuvěřitelné teplo – jaro přišlo do Bergenu. A předpověď hlásala slibné počasí na celý víkend. Ve čtyři jsme se sešli s ostatníma na nádraží a vyjeli směrem na Finse. Skoro po třech hodinách se jarní krajina proměnila opět v zimní – všude kupy sněhu. Když jsme vystoupili už se smrákalo. Natáhli jsme pásy na lyže a odebrali se do hor hledat vhodné místo pro stany.

Na Norsku je skvělý, že se tady může stanovat snad kdekoli a nikdo nic neřeší. Takže jsme to zapíchli hned vedle cesty na prvním příhodném plácku. Stan pro 4 byla fakt velký. Stephan se hned vžil do role hlavního kopáče – v předsíňce stanu (nebo spíš předsíni?) se totiž vykope velká díra, ve které se dá pak dobře stát při vaření a hlavně – má funkci zachytávání zimy :-D

K večeři jsme připravili těstoviny s tuňákem a s cibulí a nějakou omáčkou, co jsem nakoupila jako levnější potraviny. Prý takovou kombinaci nikdy nejedli – tuňáka s cibulí, ale prý jim to chutnalo, tak nevim :-D

Škoda, že nebyla zrovna polární záře – tady by to bylo naprosto parádní! Takovou oblohu jsem snad ještě neviděla – takovejch hvězd! A byly vidět úplně až k obzoru, kolem tma jak v pytli; žádné osvětlení nerušilo tu podívanou.

Ani v noci nebyla taková zima (teda mě nebyla :-D). Ráno jsme se vzbudili do dalšího slunného dne. Sníh byl ale tak zmrzlý, že vytvořil jednu velkou ledovou krustu, takže kopce v záři slunce často vypadaly jak ze skla. No neuvěřitelný panoramata! A ještě že jsme měli ty skiny na lyže – fakt je to šikovná věc (hlavně na takvém ledovém sněhu). Člověk si to může šlapat do kopce přímo a nesklouzne zpátky ani o píď. Jen z kopce to jede pomaleji...

Přecházíme zamrzlá jezera Flakavatnet a další směrem k chatě Geiterygghytta, kterou ale míjíme kvůli zkratce a pokračujeme k jezeru Omnsvatnet, za kterým stavíme tábor.

Večer byl dlouhý, ale příjemný. Supr večeře a horká čokoláda... Jen teda povídání s Norama je občas trochu složitější :-D Ale chápu, že se mezi sebou nechtějí pořád bavit anglicky jen kvůli jedné Češce, která nerozumí ani slovo. Ale chvilkama do angličtiny přepli, takže to bylo fajn. Ale celkem jsme se s Kamilem bavili tím, že si to Norové asi občas neuvědomí, že jim fakt nerozumíme a i přes náš nechápavý výraz dál melou svou tou svojí hatmatilkou (to už se mi ale stalo několikrát – možná je lepší vysvětlit to anglicky, že člověk nerozumí než použít jejich větu: Jeg snakker ikke norsk. - pak si to většinou uvědomí dřív :-D

Stephan nám ráno nachystal příjemné překvapení, když seskočil do „zimní díry“ a začal vyrábět palačinky k snídani!

Už od rána pařilo slunce, takže nakonec jsme mohli jet jen v tričku. Sníh celkem natál, takže už to nebyla ta ledová krusta jako v sobotu. Cestou jsme měli krásnou opalovačku, protože jsme měli spoustu času. Prostě jsme si užívali krásného počasí – což se na mě taky pěkně podepsalo (obličej a ruce jsem měla celý červený od slunce).

Cíl ecesty Hallingskeid – což je snad zastávka jen pro běžkaře. Není tu totiž fakt nic. Jen zastávka, pár chatek kolem (některé dokonce zasněžené až po střechu). Ve Finse je k tomu alespoň nejaký „hotel“ jinak to vypadaá dost podobně – prostě pěkně zapadlá zastávka v horách.

Teda asi to byl zatím můj nejhezčí víkend tady v Bergenu. Skvělý lidi, parádní počasí a nádherná krajina!

23.-25.3.2012

Velkolepá událost na Bryggenu

Kuba přišel s novinou, že dneska odpoledne navštíví Bryggen princ Charles s Camillou a norský král Harald V. se Sonjou!

Takže jsme se tam museli vypravit. A skutečně. Po chvíli čekání se mezi davem novinářů objevili. Na přivítanou jim děti v převlecích a vesele mávající anglickou vlajkou zazpívali. A Camilla se hned vrhla k našemu hloučku a začala si s každým podávat ruku. Dostalo se i na nás! A Honza natočil super video, kde je to šechno perfektně zachycené :-D

Oba královské páry (Sonja ve slušivém ptrotidešťovém oblečku) každou chvíli zmizeli v útrobách Bryggenských domků. Asi po půl hodinové prohlídce pak nasedli do auta a odjeli.

Bergen se na takhle vzácnou návštěvu vážně nachystal – všude byly vyvěšené norské vlajky, policie důkladně střežila jejich bezpečnost (v jednu chvíli do mě dokonce jeden z nich začal strkat, že prý stojím špatně nebo co...). Jen lidí na Bryggenu nebylo zas tolik. Čekali jsme davy a říkali jsme si, jestli to má vůbec smysl tam jít, protože je přes hromadu lidí ani neuvidíme. Ale dobře jsme udělali, že jsme se tam vypravili :-) - přece kdy se naskytne taková příležitost vidět prince Charlese, Haralda V. s chotí a k tomu všemu si navíc potřást rukou s Camillou?

Janě se povedlo zachytit právě mávajícího Charlese

Honzovo video: http://www.youtube.com/watch?v=Uhy0BYyc2BM

21.3.2012


Damsgårdsfjellet

S Honzou jsme vyrazili na kolech a na zastávce pod horou Damsgårdsfjellet jsme se potkali se Stephanem. To byla naše plná sestava pro dnešní výlet – Marina bohužel zaspala a Gabriele dospával včerejší noc (ta byla opravdu dlouhá – večeře u Mariny, blahopřání Kláře k narozeninám a někdo pak pokračoval dále do Clubu...). Předpověď počasí byla celkem příznivá, ale přece jen jsme v Bregnu, kde se počasí nedá vůbec odhadnout...

Damsgårdsfjellet je další ze sedmy Bergenských vrcholků a je jeden z nejnižších (má něco mlo přes 300 m). Mě ale připadá asi nejhezčí. Možná to je ale i tím, že krajina je přece jen barevnější – jarní zelená. Po sněhu tu není ani památky. Všechno tu je porostlé pěkně zeleným mechem, cestu kříží nespočet potůčků a říček. Deště minulých dnů zemi pěkně promáčeli, takže jsme hráli hru – po drnech přeskákej celé údolí a nespadni při tom do močálu.

Cesta zpět se nesla v typickém bergenském duchu – opět déšť. Přesto jsme si to opravdu užili :-)

A jak tak teď sedím doma na Fantoftu, venku během mého psaní napadl sníh! A to měla být slibná předpověď polární záře (4. stupeň)...asi si ji budu muset zase jen představovat... Bláznivé počasí!

17.3.2012








Eikedalen

Konečně přišel čtvrtek a my místo do školy vyrazili na lyžovačku do Eikedalenu. Ráno nás přímo na Fantoftu naložil autobus a vyjeli jsme. Projížděli jsme úplně jarní krajinou, viděli jsme jeden z nejmohutnějších vodopádů Norska (no zas tak velkej nebyl, ale skvělá pani řidička nám k němu pověděla historku - že mladý pár z Francie tam bohužel kdysi spadl s autem...no není to veselý příběh, ale jak to tak řekla, už nevím přesně proč, ale celý autobus se válel smíchy po zemi :-D). Projeli jsme několik tunelů a ten poslední rozděloval jarní krajinu jendoho údolí se zimní krajinou Eikedalenu.

Vleky tu začínají až od 10 hod, takže jsme měli spoustu času vypůjčit si lyže (200 NOK) a najít si svou skupinku na lyžování – s Janou jsme se totiž přihlásily jako instruktorky. Celý výlet byl totiž zorganizovaný tak, že lidi co nikdy nestáli na lyžích se to během dopoledne mohli za pomoci instruktorů naučit. Takže bylo potřeba, aby se taky někdo jako ten instruktor přihlásil. Výhodou toho bylo to, že nás výlet nestál ale vůbec nic (kromě půjčení lyží) a ještě k tomu jsme dostali 2 vstupenky do kina – takže paráda!

Měla jsem ve skupince jednu Norku a jednu Němku. A docela jim to šlo :-) takže jsme si krásně zalyžovaly i během dopoledne.

K kobědu nám dali navíc ještě čokoládu. A pak hurá na velkou sjezdovku! Na vrcholu sedačkové lanovky byla teda mlha – hustá tak, že by se dala krájet. Ale stejně – alespoň nám nepršelo ani nesněžilo (po dlouhé době :-). Bylo teplo, sjezodvka naprosto prázdná a jen a jen pro nás. S Janou a s Ka Ren jsme pak našly jednu sezdovku, kde byla dokonce ještě stopa po rolbě. Takže jsme jim to tam celý rozjezdily, což byla naprostá paráda!

V autobuse nám pak řidička strašně nahlas pustila hudbu a měla hroznou srandu z toho, že „teď jsme hudební autobus“ :-D prostě skvělá atmosféra, která byla ještě doladěná tím, že vlastně spoustu lidí z autobusu člověk znal – ať už z přednášky ve škole, z norštiny a nebo jen tak od vidění z výtahu na Fantoftu!


15.3.2012

Lærdal aneb putování zemí tunelů a padající vody

Předpověď na víkend nebyla zrovna vlídná. Déšť. Ale nadruhou stranu taky pěkně silná polární záře – stupeň 5-6 (když jsme ji viděli minule v Bergen, tak to byl stupeň 3!) a Bergen téměř v nejsilnějším centru... Přesto jsme se s Janou sbalily a v pátek dopoledne vyrazily na výlet. Náš plán byl, že v pátek dostopujeme z Nesttunu k Sognefjordu – do vesničky Lærdal a případně ještě dál k dřevěnému kostelu Borgund Stavkirken z 12. stol. V sobotu že se přemístíme do Flåmu (a podle času navštívíme nejmenší dřevěný kostel v Norksu – Undredal), kde v 15:10 nasedneme na trajekt a poplujeme nejkrásnějším úsekem Sognefjordu – Nærøfjordem – do vesničky Gudvangen, kde je spoustu vodopádů – včetně Kjelfossenu, který prý patří mezi 10 nejvyšších na světě? Nakonec náš výlet vypadal ale docela jinak.

Za prudkého deště pátečního dopoledne jsme se s Medvídkem Peri (který tak jako Kuky utekl strašnému osudu na Fantoftské skládce) vydaly na Nesttun (nejjižnější část Bergenu). Celé promoklé jsme začaly stopovat. Jakéto štěstí! Snad po 10 min mávání na auta nám jedno zastavilo. Byl to pár středního věku - pán na vozíčku (řidič). A že nás kldině vezmou až do Lærdalu, mají to po cestě na svou chatu v Jotunheimenu.

Celkem jsme si i popovídali. Vykládali nám, že dřív se v Norsku celkem běžně stopovalo. Že on (pan řidič) takhle procestoval celou Evropu. Ale teď se to nějakým záhadným způsobem z Norska vytratilo a jediní stopaři jsou tady cizinci.

Jeli jsme kolem největšího vnitrozemského ostrova v Evropě – Osterøy. Mezi Bergenem a Vossem je prý 20 tunelů (bacha – je jich víc a každý tvrdí něco jiného :-). Taky jsme jeli nejdelším tunelem na světě - Lærdalstunnelen (24,5 km). A taky nám pověděli, že ten kostel – Borgund Stavkirke – teď asi neuvidíme, protože ho opravují a je zahalený lešením (takže první změna plánu). Byli tak ochotní, že nás zavezli přímo do centra Lærdalu – přestože se pak kus museli vracet.

Jaké to ohromné štěstí, že jsme alespoň na chvíli utekly Bergenským dešťům – v Lærdalu svítilo sluníčko! Tak jsme se téměř po 3 hodinové cestě rozvalily před lososím muzeem (otevřené bohužel až od května) a snědly uzeného lososa.

Lærdal je malá vesnička na břehu Sognefjordu. Jediná přístupová cesta sem je ten dlouhý tunel a trajekt. A v létě pak ještě „Sněžná cesta“ přes hory. V centru je spoustu dřevěných pokřivených a vyřezávaných domků z 18. stol. Celá vesnička je obklopená kolmýma stěnama hor, ze kterých všude kam se podíváte padá voda v úzkých pramíncích – vypadá to jako nitky. U jednoho většího vodopádu jsme pak přespávaly.

Podél pobřeží se válelo spoustu odhozených vratných plechovek a lahví, takže Jana připravená na takovéhle situace pohotově vytáhla tašku a počala je sbírat. Celkem nám to dalo asi 30 NOK, které jsme hned v obchodě vyměnily za čokoládu a appelsinjuice (pomerančový).

Ukázalo se, že najít nějaké zapadlé místo pro stan je v údolí obklopené horama fjordu dost těžké. Nakonec se ale podařilo. Obloha zase zatažená a mrholilo. Trochu jsme doufaly, že se to v noci roztrhá a my budeme moci pozorovat polární záři. Během noci jsme to tedy několikrát kontrolovaly, ale bohužel nic. Nicméně – já ji stejně viděla. Byla krásná. Zelené „záclony“ nad zasněženými vrocholky Lærdalských kopců. Jana ji taky viděla, ale neví o tom :-D (no dobře, trochu jsme si ji v noci vysnila...).

Probudily jsme se do deště. Chystaly jsme se dojít k tunelu a dojet do Flåmu a nasednout tam na trajekt. Ten odjížděl v 15:10. Měly jsme spoustu času, který ale bohužel dost rychle utíkal a my neměly vůbec štěstí na projíždějící auta. Často nám jen zamávali z okýnka. Do toho se spustil parádní liják – proudy vody lítaly vzduchem. Takže promočení na kost a s vidinou ujetého trajektu jsme se rozhodly, že se teda vrátíme do Bergenu o den dřív.

Asi po 3 hod snažení nám jedno auto zastavilo. Naskládaly jsme do kufru batohy a 2 plné tašky plechovek, které jsme cestou posbíraly. Ještě jsme jich tam na cestě dost zanechaly, neměly jsme je kam dát a řidičům by se to asi moc nelíbilo, kdybychom jim do auta naložily pytle odpadků... (rozhodně jsme se takhle eklogicky nechovaly jen my – přijelo auto, přibrzdilo, někdo vyskočil z auta, vysbíral plechovky v okolí a zase poodjeli dál).

Paní jela přímo do Bergenu. Vracela se ze své chaty (taky v Jotunheimu). Byla to příjemná cesta. Když jsme byly ve Flåmu akorát jsme zahlédly jak odplouvá trajekt – stačilo jen asi o 15 min dřív a stihly bychom ho! A dokonce se i na chvíly mraky rozfoukly, takže by byl fjord snad i lépe vidět. No asi nám to nebylo přáno...

A kolik že těch tunelů mezi Bergenem a Vossem vážně je? První spolucestující tvrdili, že 20. Tahle paní dokonce 40. Já jich cestou napočítala něco málo přes 30 :-D. Před Vossem (lyžařské centrum, kde ale zrovna teď už moc sněhu nezbývá) je velký vodopád – Japonci k němu prý jezdí hlavně proto, že věří, že jeho voda je léčivá a podporuje potenci. Taky se prý ve Vossu každé léto pořádá „fetsival outdoorových sportů“, kde si můžete jít vyzkoušet rafting a nebo rovnou skočit z nějaké šílené skály.

Cesta se klikatila po úbočích hor, které byly protkány úzkými proudy padající vody – jak bílé nitky. Často to byl tak úzký vodopád, že se voda během pádu prostě vytratila a dole už nebylo po potůčku ani stopy. Jinde se voda valila mezi skály a s hučením padala do hlubin.

A když už jsme dojely do Åsane (sever Bergenu), paní byla tak ochotná, že nás vyhodila hned před Biltemou, kde jsme chtěly pořídit pořádný a nedobitný zámek na kolo, aby se neopakovaly stále častější krádeže – Jana o své kolo před týdnem přišla :-(

Za vrácené plechovky nám dali 45 NOK, které jsme hned úspěšně vyměnily za 4 čokolády a juice k tomu!

Přestože nám výlet nevyšel tak úplně podle představ musím říct, že jsem si to celkem užily a byla to sranda. Alespoň jsme zjistily, že ne vždycky se tady dá stopovat tak snadno, jako doposud. A taky, že sbírat plechovky se fakt vyplatí :-D

A alespoň máme dobrý tip na další putování – prý je to moc krásná cesta údolím „od pramene k moři“. Celá cesta trvá asi 3 dny – začíná se ve Finse a dorazí se do Aurlandsvangenu. A pak ve Flåmu konečně nasednout na trajekt a projet nejužší a nejhezčí část Sognefjordu - Nærøfjord.

trajekty: https://booking.fjord1.no/SelectTravelDetails.aspx

aurora borealis: http://www.gi.alaska.edu/AuroraForecast/3

9.-10.3.2012




Slunce v Norsku

Neděle se norsky řekne søndag. To znamená „den slunce“. Jak se ale přeloží do norštiny: sunny day? Indeborg: „No, to je otázka. To se prostě nepřeloží, protože „sunny days“ v Norsku nejsou.“ Takže se musí jen říct „je tam slunce“ „det er sol i dag“. :-)

Dny v týdnu se jmenují podle norských bájných bohů (teda většina):

mondag = den měsíce

tirsdag = den boha Ty

onsdag = Odinův den

tursdag = Torův den

fredag = Friggidin den (bohyně plodnosti)

lørdag = den mytí

søndag = den slunce

A vlastně když v Norsku mrholí, tak je pořád krásně, lidi pobíhají venku. Když ale navzdory všem předpovědím vysvitne dokonce slunce, ulice Bergenu se zaplní davy lidí, na horách jsou fronty na cestách a všicni si užívají první jarní dny :-)

Pohled na moře od vily Troldhaugen - dům Edvarda Griega (hudebního skladatele)