Poslední týden před Velikonocema ve mně pořád hlodaly obavy z následujícího výletu pořádaného BSI Friluft na Hardangerviddu a kolikrát jsem si už už říkala, že tam snad radši ani nepojedu. Představa, že nás tam přepadne špatné počasí - sněhová vánice, při které nebude možné ani postavit stan a my budeme muset kopat nějaký záhrab na spaní (jak nás Morten na středečním setkání strašil), se mi ale ani trošku nelíbila. Nicméně jsem nakonec vyrazila.
V pondělí brzy ráno jsme se všichni sešli na Bergenském nádraží s lyžema, se saněma a s vybavením na pětidenní přechod Hardangerviddy. Celkem nás bylo 8 (především Norové) – Morten, Marius, Phillip (Němec mluvící norsky), Fred (Angličan, jehož angličtině jsem dost často nerozuměla), Martin, Frederik, Heidi a já.
Ve Finse jsme byli už kolem 10 a když jsme vylezli z vlaku, opřel se do nás pořádný vítr. Přestože svítilo sluníčko, byla ukrutná zima. S větrem v zádech to ale jelo po pláních a zamrzlých jezerech úplně samo, takže u našeho původního cíle – chaty Krækkjahytta jsme byli už kolem čtvrté (a to to bylo z Finse nějakých 22 km). Takže jsme pokračovali dál a pomalu ukrajovali další km. Dojeli jsme až k Halne fjellstova – pár chatek a zasněžená silnice – kde jsem postavili náš první tábor. V předsíňce stanu jsem vykopali hlubokou „zimní díru“, dali si večeři a zahřáli se anglickou whisky od Fredyho.
Ráno nás překvapila úplně vymetená obloha bez jediného mraku. Bylo krásně, ani ne moc zima (i když teploměr na chatce Sigstu, kde jsme obědvali, ukazoval kolem -10°C). Na dnešní den byl naplánovaný pěkně dlouhý úsek naší cesty – najeli jsme skoro 40 km. Ale protože Hardangervidda je fakt placka – je to náhorní plošina – jelo se krásně.
V noci se udělala ale strašná zima. Taková, že ráno jsem vůbec necítila nohy a celý dopoledne jsem je rozmrazovala. Teda středa byla fakt náročná. Sice sluníčko a opět úplně vymetená obloha, ale ta noc mi nějak neprospěla. Ráno mi z té zimy bylo i trochu špatně a celý den jsem přemýšlela jen o tom, jestli tam ty prsty na nohách vůbec ještě mám. No, nebylo mi moc veselo. Na chatě Litlos, ke které jsme dorazili k večeru nám dokonce řekli, že v noci spadla teplota až na -27°C! Takže se teda není vůbec čemu divit. Ani se mi z té vyhřáté chaty nechtělo dál do té zimy. Ale pořád jsem si řikala, že je určitě lepší dneska dojet ještě co nejdál, dokud je krásné počasí. Vidina toho, že se počasí zkazí natolik (chatár říkal, že má začít sněžit a foukat..), že budeme muset zůstat venku ještě další noc navíc se mi fakt nelíbila. Nakonec jsme se utábořili u jezera Kvennsjøen a dokonce se i celkem oteplilo, takže bylo hned veseleji. Kluci uvařili perfektní večeři. Musím teda říct, že byli všichni fakt milí, že se vždycky tak chopili toho vaření a rozehřívání vody na sníh, že jsem si mohla večer vždycky pěkně zalézt do spacáku a rozmrazovat nohy při čekání na včeři :-).
Ráno bylo opravdu nepříjemně. Foukalo, kolem se válela mlha, sněžilo. Takže když jsme na oběd dojeli k další chatě Hellevasbu, byli jsme celí zasněžení. Tahle chata (také patří DNT organizaci, jako všechny tyto chaty na horách) byla bez recepce. Kdokoli mohl přijít, v kuchyňce byla neustále připravená veliká konev s vroucí vodou, police byly plné zásob - sušenky, műsli, konzervy, těstoviny... a u toho jen přilepené cenovky. V pokoji pak stála krabička, kam se zaplatilo za snězené zásoby, nebo za ubytování. Nikdo nic nehlídal, všechno bylo jen na zodpovědnosti a dobré vůli poutníků – no prostě Norsko! Po obědě jsme vyrazili dál. Až k zamrzlému jezeru Årmotvatni.
V pátek nás už čekal poslední úsek naší pouti. Posledních necelých 20km z celkových 136km (Finse-Haukeliseter). Nakonec se sjížďěl obrovský kopec dolů do údolí k silnici. Naneštěstí pod kopcem Phillip zjistil, že cestou ztratil foťák! Takže spolu s Martinem a Heidi vyrazili zpátky nahoru a my pokračovali dál na Haukeliseter. Měli štěstí – foťák našli a ještě dojeli dolů tak akorát, abychom stihli dřívější autobus do Bergenu (cesta Haukeliseter – Bergen trvá 5 hod, jede se jedním trajektem přes Hardangerfjorden a lístek se studentskou slevou stojí 370NOK!)
Teda byl to pro mě něuvěřitelný zážitek. Myslím, že v tu středu jsem si díky ukrutné zimě asi i hrábla celkem na dno. Jinak běžkování samotné nebylo zas až tak nijak náročné. Když jsem ve středu před odjezdem viděla kluky, říkala jsem si, že to nebude snadný jim stačit. Nakonec se ale ukázalo, že jsem byla většinu času ve předu a že to bylo vlastně dost na pohodu a ještě jsem měla spoustu času na focení :-)
Lidi byli skvělý, ochotný. Nikdo nemusel nikomu říkat „teď táhni saně ty, ty už jsi dlouho netáhl...“, prostě to fungovalo samo. V roli Frištenského jsme se všichni pěkně prostřídali (občas jsme si ale fakt připadala jako účastník výpravy na severní pól).
Cestou jsme narazili na široký pruh udupaného sněhu, který se táhnul přes celou pláň. To prý bylo stádo sobů! Mohlo jich byt tak do stovky! Taky jsme viděli stopy jakéhosi malinkého zvířátka. Morten říkal, že to je od lumíka (lemming) – což je takový malinký zvířátko, který se strašně rádo rozčiluje a když ho něčím fakt naštvete, bude útočit na lyže a snažit se vás kousnout. Prý se ho člověk pak jen těžko zbavuje.
Prostě tenhle výlet stál rozhodně za to a jsem moc ráda, že jsem to na poslední chvíli nevzdala! Ale taky je pravda, že jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí!
Naštvaný lumík: http://www.youtube.com/watch?v=BGfoxN2JSS4
2.-6.4.2012
